O městě

autor: | 29. ledna 2014

Historie města Mimoň

 

Nejstarší archeologické nálezy na tomto území pocházejí z mladší doby kamenné a z doby bronzové. V 5. století je území na soutoku Ploučnice a Panenského potoka osídlováno Slovany a německými kolonisty. Severojižní kupeckou cestu, zvanou „Záhošťská“ později ovládají majitelé nedalekého strážského panství – Wartenberkové. Zmínky z r. 1352 uvádějí již farní ves. V roce 1371 potvrzuje Karel IV. celní práva tehdejším majitelům panství Janovi a Václavovi z Wartenberka. Rozvoj obchodu a s ním spojený výnos z cel umožnil další výstavbu cest, mostů a ochranu kupcům procházejícím územím. Ekonomický rozvoj území narušovaly výbojné války Wartenberků např. s Žitavou, ale i sužující války s husity. Roku 1500 koupil Mimoň od Jana z Wartenberka Oldřich z Bieberštejnů a roku 1505 je již Mimoň uváděna jako město. V roce 1511 ji vlastní jiný Jan z Wartenberka a potvrzuje městu další obchodní výsady. Roku 1526 se Mimoň prodejem vrací Bieberštejnům, kteří budují na náměstí roku 1570 panské sídlo – základ pozdějšího zámku. Dne 19. června 1578 prodal Karel z Bieberštejna Mimoň s pustým hradem Ralsko a přilehlými vesnicemi Bohuslavu Mazancovi z Frimburka. Jeho syn prodává roku 1604 panství Janu Müllerovi z Mülhausenu. Mülhausenům byl majetek v pobělohorské době zkonfiskován a následně přešel na rod Zeidlerů, poté na Albrechta z Valdštejna.
Po jeho zavraždění si majetek vyprosila vdova po Janu Hoffmannovi Zeidlerovi, ale už 15. ledna 1651 ho její zadlužené děti prodávají Janu Putzovi z Adlersthurmu. S ním je po špatně hospodařících Zeidlerech spojen další rozkvět mimoňského panství. Po jeho smrti, od roku 1660, stojí v čele panství vdova Ringhartina z Miltenau, od nabytí zletilosti pak synové Johann Franz Edmund a Johann Ignatz Dominik. Ti podle otcova odkazu nechali postavit kapli Božího hrobu, pivovar, špitál, radnici a přestavět zámek a farní kostel. V té době tvořily město Mimoň již 3 katastry: vlastní Mimoň na severu, ves Okrouhlá na jihu a vesnice Šibeničná na východě. Roku 1681 došlo ke sloučení všech tří částí a bylo ustanoveno složení městského zastupitelstva. Manželství obou posledních mužských potomků rodu Putzů bylo bezdětné, proto Johann Ignatz Dominik Putz ustanovil v závěti dědičkami tři dcery svého zemřelého strýce Johanna Marcuse Putze. Nejstarší z nich, Marie Terezie Isabela se po sňatku se svobodným pánem Ludvigem Josefem z Hartigů stala podle závěti po smrti Johanna Ingnatze Dominika Putze v roce 1718 univerzální dědičkou panství Mimoň. Tak se do Mimoně dostal rod Hartigů, který zde byl až do roku 1945. Když se roku 1777 schylovalo k další válce o dědictví bavorské, navštívil v květnu 1778 Mimoň a Stráž – terén budoucího možného válčiště – sám císař Josef II.

historie(1)

Zatímco v 18. stol. ohrožovaly město sedlácké rebelie proti útlaku a robotě, stejně jako vojenské výboje v souvislosti s prusko – rakouskými válkami, přinesl začátek 19. století zkázu největší. Rozsáhlý požár 11. června 1806 zničil téměř všechny stavby ve městě, včetně kostela a zámku. Ačkoliv pomoc přicházela ze všech okolních měst, jeho stavební „vzkříšení“ postupovalo pomalu. Přesto v roce 1865 město získalo statut soudního okresu a mělo ve správě 39 obcí s 23 tisíci obyvateli. Průmyslový rozvoj a výstavba železniční tratě, hřebčína, továren, lázní, jatek, škol apod. posunuly na přelomu 19. a 20. století Mimoň na jedno z největších měst na Českolipsku s počtem obyvatel přesahujícím hranici šesti tisíc. Rok 1900 pak přinesl i důležitou změnu v orientaci urbanistického vývoje města. Z českolipské trati byla vyvedena nová trať jako součást důležité spojnice z Teplic a Litoměřic přes Českou Lípu do Liberce. Trať na staré původní nádraží se stala pouze nákladní, z níž vycházely průmyslové vlečky. Nové nádraží se pak stalo dalším impulsem pro rozšíření města. (Dnešní pátá městská část).
V novodobých dějinách, v souvislosti s ukončením II. světové války a odsunem německého obyvatelstva, opustilo město více jak 80 % jeho obyvatel. Opuštěné domy a stavení pak byly znovu osídleny obyvateli z vnitrozemí Čech, Moravy i ze Slovenska, kteří neměli přirozený vztah k městu, k jeho památkám a krajině.
Novodobý vývoj města také významně ovlivnilo rozhodnutí vlády o zřízení vojenského výcvikového tábora „Bezděz” (později vojenský výcvikový prostor Ralsko) ze 30. října 1946. Byla vyklizena rozsáhlá oblast okolních obcí. Úplné, nebo téměř úplné vysídlení se dotklo celkem 30 obcí a osad, včetně jednoho městečka. Následně pak, v roce 1968, po invazi armád Varšavské smlouvy, byla do prostoru Ralsko umístěna vojska sovětské armády. Město velmi zatěžovaly přesuny vojenské techniky, přeprava materiálů do vojenského prostoru, v neposlední řadě spolužití s rodinami ruských důstojníků, kteří obývali významnou část sídliště Letná.
V 70. a 80. letech zahájená těžba uranové rudy v nedalekém Hamru na Jezeře a jeho okolí. Přinesla na straně jedné rozvoj bytové výstavby, na straně druhé stavební uzávěru, a to vzhledem k záměru dále rozšiřovat těžbu uranu ve směru na Mimoň.
Pobyt sovětských vojsk byl v této oblasti ukončen 31. května 1991, kdy odjel z Mimoně poslední ruský transport. Hlubinná těžba uranu byla ukončena v roce 1993, chemická těžba pak roku 1996. Ještě před odchodem ruských vojsk vedení města propagující silný politický akcent na prosazení nového „socialistického“ přístupu k životním hodnotám a nemající zájem o zachování historických hodnot a památek ve městě rozhodlo o rozsáhlé demolici historického středu města a o výstavbě centra nového. Současně bylo rozhodnuto o řešení tranzitní dopravy výstavbou nové komunikace podél západní části středu města. Prvním krokem k realizaci tohoto záměru byly tak rozsáhlé demolice zastavené až změnou politického systému koncem 80. let. V rámci demolic přišla Mimoň o nejcennější historické objekty světského charakteru, především mimoňský zámek a radnici, třebaže již od šedesátých let minulého století bylo postupně schváleno několik záměrů na rekonstrukci zámku a jeho další využití (pro polikliniku, či MěNV restaurační zařízení, knihovnu a galerii). Proběhlými demolicemi tak byla zásadním způsobem narušena, až zlikvidována urbanistická funkce náměstí. (Z mimoňského zámku zbyl park s ohradní zdí a Zámecký most.)

Až do osmdesátých let minulého století byla Mimoň vzhledem ke své poloze a historickému vývoji významným regionálním střediskem v rámci českolipského okresu a přirozeným spádovým a správním centrem Podralska. Po roce 2002 význam města, i v důsledku reorganizace veřejné správy, stagnuje.

Mesto_Mimon

Nové společenské změny po r. 1989 umožnily rekonstrukci některých památek. Město rozšířilo bytový fond o několik zrekonstruovaných panelových domů v nedaleké Ploužnici. Budoucnost města směřuje k rozvoji turistického ruchu, rekreačních aktivit a občanského prostředí.
Mimoň je z velké části obklopena plochou bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko s poměrně rozsáhlými, především borovými lesy a krásnými meandry řeky Ploučnice. Mimoňská oblast je vyhlášeným houbařským rájem. Bývalý vojenský prostor poskytuje díky rozsáhlému bohatství přírodních krás řadu možností k provozování turistiky, cykloturistiky i vodáctví. V okolí se nachází několik přírodních rezervací (Přírodní rezervace Ralsko, Vranovské skály, Národní přírodní rezervace Břehyně – Pecopala a Hradčanské stěny) a chráněná územní oblast Natura 2000.

Město se zapojuje do mezinárodní spolupráce v Euroregionu Nisa, je členem Mikroregionu Podralsko a Mikroregionu Máchův kraj. Partnerskými městy jsou na Slovensku (Nová Baňa), v Polsku (Zlotoryja) a v SRN (Oelsnitz).